Sdružení Pro Podporu Perspektivní Politiky

Tomáš Sklenář

Česká zahraniční politika před 1. světovou válkou

Úvod   

            Léta před první světovou válkou zastihla české země, podobně jako velkou část Evropy, v poměrné hospodářské stabilitě. I kulturní život se vyvíjel s nebývalou intenzitou. Dá se však totéž říci i o české politice? O té, jež od svého vzniku na počátku 2. poloviny 19. století marně a neúspěšně bojovala pod záštitou českého historického státního práva o zemskou autonomii, lépe řečeno o česko-rakouské vyrovnání v rámci Předlitavska? Politický život se sice intenzivně rozvíjel, hlavní požadavky české politiky však nebyly naplňovány. Jaká by asi byla odpověď, kdybychom si položili tutéž otázku o české zahraniční politice? Dá se vůbec o něčem takovém hovořit u národa, jenž se tvrdohlavě stavěl proti většině rozhodnutí vlády státu, který obýval, čímž si de facto uzavíral vrátka před možností aktivně se podílet a spoluutvářet zahraniční politiku? Je skutečně český podíl na těchto otázkách v období před první světovou válkou tak malý, jak by se snad na první pohled mohlo zdát, či je tomu jinak? Jak je možné, že v souvislosti s touto dobou se pojí působnost českých politiků nejschopnějšího kalibru? Jmenujme snad T. G. Masaryka či Karla Kramáře, měli tito lidé vliv na zahraniční politiku? Na tyto otázky bych chtěl najít odpověď v následujících řádcích. Pokusím se, nahlížeje na problematiku z více hledisek, definovat charakter české zahraniční politiky před Válkou, zjistit, zda se o ní dá hovořit, či ne, a pakliže ano, ve stručnosti nastínit, jaká byla.

            Práce je rozčleněna do tří větších oddílů. V prvním se pokusím dospět k vyřešení otázky, jakým způsobem se Češi podíleli na zahraniční politice monarchie. Ve druhém se tento podíl pokusím konkrétně nastínit, rozeznávajíc dvě časové etapy, první (1891-1907), v níž měly dominantní postavení na české politické scéně mladočeši, a druhou (1907-1914), v níž toto své postavení ztratily na úkor ostatních politických stran. A konečně ve třetí části se pokusím metodou komparace porovnat postoje dle mého názoru nejvýznamnějších českých politických osobností své doby, totiž Tomáše G. Masaryka, Karla Kramáře a Václava Klofáče, čímž bych chtěl napomoci k ucelení obrazu české zahraniční politiky před r. 1914.

            Jelikož jsem na souhrnou publikaci týkající se této problematiky nenarazil, byl jsem nucen sesbírávat dílčí informace z četných publikací, primárně přitom vycházejíc z knihy Jiřího Kořalky. Vycházel jsem tedy zejména z literatury české provenience. Pramenným podkladem mi vzhledem k charakteru české zahraniční politiky tak, jak jej nastíním, byly politické projevy, vyjadřující se k daným otázkám.

I. Povaha české zahraniční politiky

Její úloha nastíněná prostřednictvím vhledu do politiky monarchie

            Habsburská monarchie byla po velkou část 19. století státem absolutistickým, rozvoj parlamentarismu a politického stranictví je patrný až od 60. let. I přes to však v této době zůstávala otázka zákonodárství ve věcech vojenské a zahraniční politiky privilegiem panovníka, přičemž v této věci se nedá hovořit ani o parlamentní kontrole. I přes existenci zemských sněmů a říšské rady, v níž se mohl k záležitostem zahraniční politiky monarchie vyslovit prakticky kdokoliv a v níž byl zaveden i úřad ministra zahraničních věcí, můžeme konstatovat, že podíl Čechů byl v těchto věcech – i přes sebevětší snahu – pramalý. Jednak berme v potaz nevelké procento českého zastoupení v celoříšském orgánu, výjimečnost, s jakou se objevovali ve funkcích ministrů (nikdy však jako ministři zahraničních věcí), a jednak si uvědomme sílící česko-německé napětí této doby, prolínající všemi vrstvami společnostmi, jež na této nejvyšší úrovni mělo za následek i to, že čeští poslanci byli často v opozici a Němci si je nechtěli „připouštět k tělu“ a ustupovat jejich nárokům.

 Její vztah a možné ovlivňování  českou ,,domácí“ politikou

            Přihlížíme-li k tomu, na jakou problematiku se ve 2. polovině 19. století česká politika koncentrovala, vidíme, že mnoho úsilí a pozornosti ukrajoval Čechům jejich státoprávní boj spojený s otázkou austroslavismu, na který se zaměřovali až do světové války, a to možná právě na úkor věnování se zahraniční politice. Je však nutno říci, že česká neangažovanost v zahraničně-politických otázkách mohla vzniknout jako důsledek nemožnosti ji v rámci Rakouska výrazněji ovlivnit. České politické strany a jejich zástupci však k této problematice měli co říci, jejich cíle byly často podobné a vycházely z ideje austroslavismu, neměli však prostor pro to, aby své názory prosadili. Proto bychom měli být, užíváme-li v předválečném období pojmu česká zahraniční politika, opatrní, oficiálně nic takového totiž neexistovalo. Můžeme hovořit jen o postojích jednotlivých stran, či vyjadřování se k této problematice českými politickými špičkami. Obé mělo často jen formu neustálého kritizování kroků rakouské vlády, a to patrně jako projev nesouhlasu a nespokojenosti jednak s politikou Rakouska vůbec, což demonstruje Masaryk v jednom ze svých projevů r. 1912 slovy: ,,...je podivný soulad mezi rakouskou zahraniční a vnitřní politikou, v obou je totiž tatáž nepromyšlenost, tatáž nevědomost, totéž nic“, a jednak s nemožností se výrazněji angažovat.

            II.,,Česká zahraniční politika“

Období vůdčího postavení Národní strany svobodomyslné v českých zemích

            V letech 1891 – 1907 si vůdčí postavení na české politické scéně udržovala Národní strana svobodomyslná, názory jejích členů, zejména pak Karla Kramáře, byly v českých delegacích v této době nejvíce slyšet. Značnou část výše zmíněných let byli mladočeši nuceni reflektovat politiku tehdejšího ministra zahraničních věcí Agenora hraběte Gołuchowského, jenž tento úřad zastával v letech 1895-1906. Již v době jeho úřadování (ale i dříve) Rakousko zastávalo politiku spolupráce s Německem, jež se stala předmětem mnoha debat a sporů zejména s Čechy. Ti ústy mladočeských politiků od počátku tento mocenský svazek kritizovali. Obávali se expanzivního charakteru Německa, viděli v něm hrozbu pro svůj státoprávní boj a rovněž pro budoucnost Rakouska, které by posilováním Německa mohlo oslabovat, což si před první světovou válkou nikdo nepřál, naopak. Národy monarchie, Čechů nevyjímaje, měly zájem na tom ji udržet co nejsilnější (pozn. je však na druhou stranu vhodné zmínit, že i Němci měli strach a obavy z četných pokusů o federalizaci Rakouska a jeho možného pohlcení slovanským živlem, největší hrozbu pak v tomto směru spatřovali v českém živlu. Německou expanzivní politiku bychom pak mohli vnímat jako snahu zamést s touto hrozbou.) Kritika Dvojspolku, resp. Trojspolku (Italové byli vnímáni také negativně, pro změnu jako málo spolehliví partneři) však zůstávala bez odezvy. Východisko bylo spatřováno zejména ve spolupráci s Ruskem, mezi nímž a Rakousko-Uherskem panovaly dlouhodobě napjaté vztahy, a to z rozličných důvodů, tím nejzávažnějším ohniskem jejich sporů byl, jak ještě uvidíme, Balkánský poloostrov. Proto když byla mezi nimi v letech 1902/3 ujednána dohoda o společném postupu v Makedonii, která znamenala částečné uklidnění vzájemných vztahů, oddechli si i mladočeši.

            Kromě událostí dotýkajících se bezprostředně střední Evropy se v české kotlině utvářely i názory na celosvětové události. Když na přelomu století vřela v jižní Africe búrská válka, Češi byli svými sympatiemi na straně Búrů, vidíce v nich utlačovaný národ. V rusko-japonské válce pak stáli za Ruskem, kritizujíce jejich protivníky ze snahy vytlačit vliv Evropy z východní Asie. Nic to však nemění na skutečnosti, že pokud se Češi zabývali zahraničně-politickými otázkami, bylo to zejména ve věcech týkajících se postavení monarchie, jejíž byli součástí, zejména ožehavým tématem pak byl Balkán, kterážto oblast se před první světovou válkou stala ohniskem mezinárodního napětí a diplomatickým bojištěm. 

Období podílu diferencovaného politického spektra na moci v českých zemích

            Rok 1907 znamenal v politice velký zlom. Se zrušením kuriového systému a zavedením všeobecného rovného volebního práva se na české politické scéně dostávají ke slovu strany, které před tím tuto možnost neměly, mizí výsadní postavení mladočechů. Tuto konstelaci je pak možno sledovat až do první světové války.

            Nepředstavujme si však, že by Češi v této době měli větší podíl na zahraniční politice Rakouska, situace v této věci zůstávala de facto stejná, pouze se k ní vyjadřovali zástupci více politických stran.

            Pro úplnější uvedení do situace je vhodné neopomenout jméno Alois Lexa hrabě von Aehrenthal, jehož nositel zastával úřad ministra zahraničních věcí v letech 1906-12, kdy jej nahradil již ne tak obratný diplomat Leopold hrabě Berchtold.

            Ještě než se dostaneme k událostem, které čeští politikové v tomto období reflektovali, připomeňme, že stále aktuální byla otázka spolupráce Rakouska s Německem, jež byla jablkem sváru již dříve, jak je výše psáno. Národní strana svobodomyslná zastávala v této věci stále stejný trend, čili kritiku, nyní snad ještě mírně zvýšenou. Výsadní postavení si v této době ve straně upevňuje Karel Kramář, jenž svou tzv. novoslovanskou politikou kritizuje spolupráci s Německem a apeluje na samostatnost zahraniční politiky monarchie. Logicky lze vyvodit, že trvá i nesouhlas mladočechů s Trojspolkem, je však již patrné smiřování se s jeho fungováním. Na druhou stranu je to právě Kramář, který v Čechách poměrně osamoceně, tušíce snad blížící se konflikt, podporuje imperialistickou politiku a zbrojení Rakousko-Uherska.

            Silným politickým živlem se stala Agrární strana, jež v této věci zastává smířlivější postoj k Německu, a to z důvodů výhodnosti hospodářské spolupráce, méně přátelský postoj pak k Rusku. Agrárníci se však koncentrovali spíše na vnitřní politiku a nestali se proto významnými v záležitostech, o nichž bude řeč.

            Čeští národní sociálové proklamovali zejména skrze svou nejvýraznější osobnost Václava Klofáče silně protiněmecké a protirakouské postoje.

            Výraznou osobností, která se pak zabývala zahraničně politickými otázkami byl vůdce nevelké České strany pokrokové realista Tomáš Garrigue Masaryk. Budoucí první československý prezident byl v této době proti nacionalistickým předsudkům, chtěl pro Čechy získat mezinárodní kontakty, a to jak na západě (Velká Británie, Francie, USA), tak v nejbližším sousedství - německých oblastech.

            Méně výrazný postoj, který by měl být však alespoň zmíněn, zastávali pokrokáři. V souvislosti s nimi se zmiňuje tzv. katastrofální politika L. Borského, skrze niž byl zastáván názor, že jen válečná katastrofa povede k zániku Habsburské monarchie a vzniku samostatného českého státu, což právě pokrokáři prosazovali, zůstavše však před Válkou v tomto postoji osamoceni.

            Bystrý a znalý čtenář si jistě povšiml, že nebyla zmíněna jedna z nejsilnějších politických stran v Čechách této doby, totiž sociální demokraté. Ti však svou internacionální povahou zcela vybočovali a všechny své otázky de facto řešili na mezinárodních socialistických kongresech, v důsledku čehož se mohli na evropské scéně (i když jen sociálně-demokratické) prezentovat jako samostatná česká občanská strana. Charakter zahraniční politiky monarchie, jak byl chápán jinými českými stranami, tudíž nebyl ani naplněn.

            Rozsah této práce autorovi neumožňuje zabývat se postoji všech českých politických stran, pro další výklad však plně reflektovat ty nejhlasitější postoje stačilo.

III. Masaryk – Kramář – Klofáč: vůdčí mluvčí české politiky

            Bez ohledu na vnitropolitické rozložení sil v Čechách se pro léta 1907-14 stali nejvýznamnějšími mluvčími v otázkách zahraniční politiky Karel Kramář, Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Klofáč; ti převyšovali ostatní mj. v tom, že si své oficiální názory a stanoviska dokázali díky svému rozhledu a vzdělání sami vytvořit, zatímco ostatní je spíše jen tlumočili. V následujících řádcích se pokusíme o komparaci jejich názorů a tak i nastínění charakteru české zahraniční politiky ve výše zmíněných letech.

            Zahraniční politika Rakousko-Uherska na Balkáně. Anexe. Balkánské války.

            Mezinárodní pozornost se v této době orientuje primárně na oblast Balkánu, jehož vývoj probíhal velmi složitě. Bude tudíž nejlepší ve stručnosti nastínit, oč zde vlastně šlo.

            Tato problematika se bezprostředně týkala zejména Ruska a Rakousko-Uherska, obě mocnosti zde chtěly získat sféry vlivu. Již odedávna se Rusko cítilo předurčeno osvobodit balkánské národy z tureckého jha, naopak západní mocnosti a zejména Rakousko vidělo v ruské expanzi na Balkán porušení mocenské rovnováhy v Evropě. V habsburské monarchii pak byl prosazován názor, že Rusku se dá čelit jen s podrobenými balkánskými národy. Tato situace trvala již od 18. století, přičemž na názory obyvatel Balkánu nebyl brán ohled. Od počátku 20. století některé státy začínají sympatizovat s tou či onou mocností a počínají se tak rodit budoucí koalice, bojující později v první světové válce. Srbsko se pod dynastií Karadjordjevičů přiklání k Rusku, Bulharsko naopak k Vídni. Velkým zlomem a porušením mocenské rovnováhy se paradoxně přičiněním Rakouska stala anexe Bosny a Hercegoviny, vyhlášená v říjnu 1908. Jednalo se o čin, na němž měl hlavní podíl Aehrenthal, nejšťastnější zřejmě nebylo, že tak učinil bez mezinárodního souhlasu, čímž ,,přiložil polínko do kamen“ rakouské izolovanosti. Anexe měla také nepřímo vyprovokovat válku se Srbskem, v níž by Habsburská monarchie zvítězila, a to v případě, že by ji tento stát neschválil, což se očekávalo. Nestalo se tak. Ani Srbsko, ani žádný jiný stát nevystoupil proti Rakousku, všichni vyjádřili tichý souhlas – i když většina nesouhlasila.

            Jiným mezníkem byly v daném období bezesporu balkánské války let 1912-13. Diplomatickým úspěchem Ruska bylo sjednocení balkánských států a vytvoření tzv. Balkánské ligy, již tvořilo Srbsko, Bulharsko, Řecko a Černá Hora za účelem boje proti Turecku, který se pak uskutečnil r. 1912 prostřednictvím 1. balkánské války. Rusko za tímto krokem sledovalo však dalekosáhlejší ambice, neboť věřilo, že by mohlo v budoucnu použít těchto států v boji s Rakouskem. Tomu už se však nestalo, neboť po první balkánské válce vznikly mezi vítěznými státy spory, vyúsťující z křížení vzájemných požadavků, které pak vedly k válce druhé, čímž se situace zcela změnila. Po těchto událostech se již tak aktuální vidina evropské války stala téměř nevyhnutelnou, je pozorovatelné stále vyšší napětí a pochopitelné další oslabení vztahů Rakouska se státy na Balkáně, což vše pak vyvrcholí světovou konflagrací r.1914.           

            Komparace názorů českého tábora

            Postoj Čechů k této problematice byl do jisté míry ovlivněn jejich vnitřní politikou a státoprávním bojem, kdy balkánské národy vnímali jako ,,své bratry“, majíce přitom povětšinou na paměti myšlenku velkého jednotného slovanského státu.

            a) Politická orientace monarchie

            Sympatie s balkánskými národy byly Čechům společné, stejně tak jako vidina přinejmenším hospodářské spolupráce s nimi, v mnoha názorech se však také rozcházeli. Václav Klofáč, vůdčí postava národních socialistů se například ostře vyjadřoval proti velkoněmecké expanzi na východ a projevoval se rovněž jako velký „srbofil“, upřednostňujíc zájmy tohoto národa před jinými, s čímž se u nás ne u všech potázal s dobrou, jak ještě uvidíme. Prosazováním jednotných států pro balkánské národy pak částečně předhazoval Evropě i českou otázku. V mnoha otázkách se neshodl s Karlem Kramářem. Ten prosazoval do čela Slovanů Rusko, spolupráce tohoto mocenského kolosu a Rakousko-Uherska byla ostatně stěžejní myšlenkou jeho novoslovanské politiky, což „neinklinovalo“ ke Klofáčově srbofilství. Neznamená to však, že by v případě uskutečnění této jeho novoslovanské myšlenky bylo zcela vyšachováno Německo, naopak Kramář s ním počítá i jako s případným spojencem Rakouska, je však proti ,,jednostranně uskutečňovanému rakousko-německému spojenectví“. Vůdce mladočechů byl pro rozšiřování monarchie o balkánské národy, čímž by byl posílen slovanský živel v ní – opět v rozporu s Klofáčem, stejně tak jako názor na federalizaci, jež by z předchozího vyplynula. Smířlivější, řekněme realističtější náhled měl zpočátku Masaryk, prosazující federalizaci monarchie, sympatizující s balkánskými národy, nevidíc však v Rusku pomyslného ,,vůdce“ Slovanů. V jednom ve svých projevů řekl: ,,S politováním vidím, že se Rakousko ve velké kulturní otázce postavilo na špatnou stranu.“ Z jeho slov je cítit smutek nad politickou orientací Rakouska, kterou on považuje za nešťastnou. Nechápe, proč se monarchie staví tak negativně k národům Balkánu, když ty by ji mohly výrazně obohatit v mnoha směrech. Stejný trend, tedy uvědomění si důležitosti spolupráce s Balkánem pro Rakousko teskně vyjadřuje slovy: ,,Naše zahraniční politika opustila linii Andrássyho …  Andrássy, ačkoliv byl Maďar, dovedl mít nejen k Rumunsku, … nýbrž i k Srbsku lepší a správnější politiku.“ Připomeňme, že to u něj neznamená jednoznačnou orientaci na tuto oblast, Masaryk naopak podporuje všestrannou zahraniční spolupráci, kde Balkán vidí jako jednu z klíčových oblastí.

            b) Anexe Bosny a Hercegoviny

            Anexe Bosny a Hercegoviny vyvolala na české politické scéně dvě odlišné skupiny názorů, kdy někteří (mladočeši, agrárníci) s ní souhlasili, vidíce v tom posílení slovanského živlu v monarchii, jiní (realisté, národní socialisté) odsuzovali zejména způsob, jakým byla provedena. U Masaryka pozorujeme počínaje anexí radikalizaci jeho názorů na politiku Rakousko-Uherska, první pochyby. Z jeho úst vychází kritika na formu provedení a oficiální odůvodnění anexe, zejména je pohoršen faktem, že Rakousko ji s nikým de facto neprojednalo. Tímto krokem byly podle něj poškozeny rakousko-balkánské vztahy a tím ohroženy vzájemné hospodářské a obchodní styky. V podstatě stejné myšlenky zastává i Klofáč. Nakonec však i u nás dochází k tomu, k čemu došlo na mezinárodním poli, a totiž k jednomyslnému odsouhlasení anexe (i přes možný vnitřní nesouhlas), na čemž měl lví podíl svým vyjednáváním Kramář.

            c) Balkánské války

            Vypuknutí první balkánské války bylo u české veřejnosti chápáno jako boj slovanských národů o samostatnost a tudíž přivítáno velkým nadšením. Zcela opačný postoj logicky zastávala Vídeň. Po jejím skončení zde navíc panovaly i obavy, že by se české oslavy vítězství balkánských národů mohly zvrhnout v protistátní demonstrace. Tomu se prozatím nestalo. Česká politická reprezentace neměla ani v tomto případě možnost vyjádřit se jinak, než pomocí projevů, nikoliv rozhodných činů. Balkánské války byly vyvrcholením dlouhodobého napětí v této oblasti a ne všichni si přáli, aby byla situace řešena pomocí zbraní. ,,Přiznávám, že bych si byl přál, aby tyto národy nabyly svého práva, svého historického a přirozeného práva mírovou cestou.“ Těmito slovy vyjadřuje Masaryk názor na neprospěšnost války, která by mohla balkánské státy oslabit a navíc by v tomto ohnisku evropského napětí byla velmi nebezpečná. Po vypuknutí války se na stranu monarchie postavil Kramář, čímž se ještě více odcizil Čechům. Dosti aktivně se svými častými návštěvami Balkánu zapojoval Václav Klofáč, apelující ještě více v této době na sblížení Rakouska s Balkánem, zejména v hospodářské oblasti. Ve sblížení spatřoval silnější Rakousko, v opačném případě konflikt, v jehož důsledku by naopak zaniklo. Před druhou balkánskou válkou, kdy se krystalizovalo napětí mezi vítězi z války první, se mezi nimi Klofáč snažil vehementně urovnat vztahy a udržet mír, ve své aktivní snaze však zůstal osamocen. I Masaryk byl zastáncem politiky smíru v této věci.

            Po těchto válečných událostech se již i v Čechách začíná velmi živě spekulovat o blížícím se velkém evropském konfliktu, prostor dostávají myšlenkové konstrukce, zabývající se jeho výsledkem a důsledky pro Čechy v případech, ať už válka skončí pro Rakousko jakkoliv. To je však již téma na jinou práci.

Závěr    

            Rozsah této práce neumožnil zabývat se problematikou české zahraniční politiky před světovou válkou podrobně a do hloubky. Spíše bychom měli předchozí řádky vnímat jako stručný úvod a vhled do této problematiky, nastiňující určité jevy, jež by mohly být dále rozpracovány ve větší šíři.

            Troufám si tvrdit, že na otázky, jež jsem si v úvodu položil, jsem také úspěšně odpověděl. Z práce by mělo být patrné, že charakter české zahraniční politiky nebyl oficiální, spíše je nutno jej vnímat jako postoje jednotlivých politických stran a jejích zástupců, kteří však v měřítku celé monarchie rozhodně neměli stěžejní váhu. Právě nastínění těchto postojů na nejdůležitější dobové zahraničně-politické otázky tvoří jádro práce.

Prameny a literatura:

Prameny:

Kovtun, Jiří: Slovo má poslanec Masaryk, Praha, 1991.

Literatura:

Kořalka, Jiří: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815 – 1914, Praha, 1996.

Kramář, Karel – Tobolka, Zdeněk: Česká politika III., Praha, 1909.

Krejčí, Oskar: Nová kniha o volbách, Praha, 2006.

Langer, William L. (ed.): An encyklopedia of world history, 5.vydání, Boston, 1952.

Nečas, Ctibor: Balkán a česká politika, Brno, 1972.

Paulová, Milada: Balkánské války 1912-1913 a český lid, Praha, 1963.

Tobolka, Zdeněk: Politické dějiny československého národa od r. 1848 až do dnešní doby, sv.III/2, Praha, 1936.

Weithmann, Michael W.: Balkán: 2000 let mezi východem a západem, Praha, 1996.